Probouzím se do vydatného deště. Noc byla špatná, moc jsem se nevyspal a fakt, že na nás sluníčko vyplazuje jazyk za mohutnou klenbou mraků na náladě nepřidá. Tak šup, nazout botky a jdeme se ráchat v blátě. Při pohledu na oblohu investuji dvacetdevět korun do krásného babičkovsky květovaného deštníku u místních asiatů, několika plechovek ionťáků a hurá do areálu. Ranní čaj už usrkávám pod pódiem, kde do nás snídani porcuje mladá krev české scény – PSYCHOTIC DESPAIR, která nedávno natočila albovou prvotinu. Kapela složená z muzikantů jiných spolků (namátkou JIG-AI, EARDELETE) byla důstojným otvírákem - houževnatý extrémní grind-hardcore nepostrádal šťávu ani důraz a parádně promnul oči i uši pro tento den. Další domácí, a vcelku zavedení, vystupující jsou TISÍC LET OD RÁJE. Ti mají ve svých řadách hned několik bytostí něžného pohlaví, což je na Brutalu vždy vítané vizuální zpestření. Jejich set pluje po black-doomových řečištích – zpěvačka Dasha má nejen velmi sympatické květované šatečky, ale i ten hrdelní skřípot jí jde velmi dobře. V sestavě máme i Dorku z TeraFuki, která tvoří nejen hutný táhlý basový podklad na violoncello, ale obstarává i melodický zpěv a opět velmi dobře. Rád bych akcentoval tuto vlastnost letošního Brutalu – dobrých melodických hrdel se letos v soupisce urodilo. Na setu se představuje i křtí nové album skupiny, škoda že extrovertní zpěvák Křeček začíná být dobrý hlavně na to plivání vody, a do počtu…

Nadějní mladí američané WARBRINGER dali hned v prvních chvílích setu všem jasně na vědomí, kde je jejich živná půda. I přes své mládí mají kořeny hluboko zavrtané v téměř archivním thrash metalu model 85, do kterého však nalívají hodně ze své mladické energie. Občasný death metalový zásyp celému setu svědčí, stejně jako živelný John Kevill u mikrofonu. Četná staromilská kytarová sólíčka, stále výtečně frčící bubeník a nakažlivý zápal - jsem přesvědčen, že  kolega Stray by si velmi spokojeně podupával do rytmu. To jejich pokračovatelé na vedlejší scéně razí hudebně mnohem současnější teorii, konkrétněji metalcore model 2005. Je poměrně zvláštní, že mnohem více strhnout mě dokázali kluci hrající o dvacet let starší hudbu. Ačkoliv se ruští GRENOUER snažili předkládat živelnou porci soudobého hardcore, nedokázali zcela přesvědčit ani nasazením a už vůbec ne melodickými vložkami, ve kterých jsem si přál vysvobození od milosrdné hluchoty.

„Proboha co ty tady chtějí“, zaslechl jsem za sebou při intru DEBUSTROLu a při jejich setu mě napadali hlavně otázky, které nepocházely z mé hlavy: „Jedná se opravdu o české SLAYER?“, „Co bude následovat – HARLEJ? ALKEHOL?“, „Je polovina srpna vhodná pro orbu?“, „Jaká je polnohospodářská politika města Jaroměř?“, „Proč?“, „A co Jan Tleskač?“. Odpovězte si sami. Nevýhodou kapel typu DEBUSTROL je fakt, že prostě nemají čím překvapit. Od posledního alba jsou koncerty podobné jako vejce vejci a jediný otazník se tak může vznášet snad jedině nad tím, jestli ta motorovka jako teda bude nebo nebude. Je to známka profesionality? Po jejich setu začínám být poněkud nervózní. A STORM OF LIGHT připomínají při zvučení namistrované borce z třetí okresní rockové ligy. Mají tři nástroje, stále vrhají nespokojené pohledy ke zvukaři a jejich zvukovka končí v dobu, kdy by měli zakončovat svůj set. Krátce na to ke mně putuje informace, že francouzský metalcore ETHS pro nemoc nebude, a tak mají A STORM OF LIGHT mnohem více prostoru. Kývám, spokojeně se usmívám a těším se. Byl jsem skoro nervózní za ně, že mi je utnou již při první skladbě pro nedodržení časových intervalů a to by byla škoda!

Josh Graham – chlapík, ktorý má na starosti vizuálnu stránku koncertov legendárnych NEUROSIS. Muzikant, ktorý má na svedomí jeden z najlepších albumov v posledných rokoch – „A Day Of Nights“ pod hlavičkou BATTLE OF MICE. Na tohtoročnom Brutale vystúpil so svojou formáciou A STORM OF LIGHT takmer na pravé poludnie. Ponuré, ťahavé tóny výbornej dosky „And We Wept The Black Ocean Within“ sa zarezávali do pár desiatok prizerajúcich sa. Možno až prehnaný perfekcionizmus a neustále upravovanie zvuku odoberali koncertu na dynamike, nič to však nemení na fakte, že sme mali možnosť vidieť a počuť špičku modernej tvrdej muziky spoza Atlantiku. Neuveriteľne koncentrované duo muzikantov, ktoré nespúšťalo oči zo svojho šéfa, charizmatický Josh Graham, ktorý pri záverečnom nesmelom odkývaní aplaudujúcim fanúšikom vyzeral tak trochu ako Forrest Gump post metalu a členovia NEUROSIS na boku pódia uznanlivo kývajúci hlavami – jeden z viacerých magických momentov Brutal Assaultu 2008.

Jednou z prvních kapel, které mě v pátek opravdu zajímaly, byli NOVEMBRE. Na posmutnělé doomové melodie jsem se velmi těšila a desky melancholických Italů mám ve své osobním hodnocení doopravdy vysoko. Půl hodiny před začátkem jsem už stála pod podiem (i když to s hracím časem od 13:45 vlastně nebylo vůbec nutné) a těšila se na skvělý zážitek. Ten se ale bohužel nekonal. Má to ovšem několik důvodů. Jsou skupiny kterým víc sedí klubové prostředí, jsou skupiny které by měly hrát v noci pro atmosféru… a jsou to někdy bohužel přesně ty skupiny, které hrají na velkém festivalu a po poledni. Přes to všechno NOVEMBRE vyloženě špatný koncert neodehráli, jen jsme asi všichni čekali trochu (dost) víc. Svůj set zahájili převážně skladbami z nové desky „The Blue“ – „Anaemia“, „Triesteitaliana“ a „Bluecracy“. Italové také vsadili na starší nahrávku z roku 1999 „Classica“, což mě osobně velmi potěšilo. „Nostalgiaplatz“, „Cold Blue Steel“ a naprosto famózní „Love Story“ (řekla bych nejlepší z celého playlistu). Škoda, že očekávání hloubky a melancholie, která přicházela v žalostně málo případech, se „zvrtlo“ v jakousi strnulou posmutnělost a plochost. Ze začátku se lidé tlačili dopředu, po dvou skladbách odcházeli. Zůstala jsem, ale NOVEMBRE si bohužel budu pamatovat jako zklamání festivalu.

Pro mé chuťové pohárky se právě servíruje vítaná strava v podobě kalifornských řezníků ALL SHALL PERISH. Jejich deathem prosycená technická metalcorová jízda nepostrádá nic, co bych při podobném masakru očekával: parádní muzikantské výkony, živelné vystupování a pódiovou přesvědčivost. Jediné, co trochu zamrzí je poněkud lascivní roztleskávání, rozmávávání publika a podobné hecující techniky, které by se hodily spíše do nějaké symfonickospeedové obskurnosti. Na NS je po setu ALL SHALL PERISH mrtvo, vystupující CAPHALIC CARNAGE berou útokem celou stage až na poslední chvíli, těsně před vypsaným počátkem vystoupení a poté předvádějí opak bájného vichru z hor, aneb „jak postavit a nazvučit během osmi minut“. Bez nějakých delších caviků spouštějí svoji techickou progresivní grindovou artilerii, při které kolega Rudi rozmrzele špičkou botky přehrabuje bahnitou zeminu a já nadšeně třepu hlavou v první řadě. Jejich set je zblízka strhující, a to ještě tato skupina dnes zdaleka neřekla poslední slovo, její jméno je v programu dvakrát a rozhodně nejde o tiskovou chybu. Při vystoupení prog-grindových vtipálků mrholení nabírá na intenzitě a vrcholí apokalyptickým slejvákem pro SWORN ENEMY.

SWORN ENEMY v plnej paráde potvrdili to, čo som o nich písal v recenzii na ich aktuálny počin „Maniacal“. Metalcore prvotriednej kvality je vždy výdatnou príchuťou brutalassaultovskej dramaturgie, chlapci z New Yorku naplnili očakávania fanúšikov až po samotný okraj. Neuveriteľne energické vystúpenie drsných týpkov na čele s neprehliadnuteľným Sal Lococom bavilo aj napriek výdatnému dažďu, ktorý sa počas ich setu spustil. SWORN ENEMY v ich váhovej kategórii prekonali až slovutní AGNOSTIC FRONT o deň neskôr.

Vzduch je vyčištěný důkladným průplachem shůry a na NS se derou protinožci a death-grindový uragán plný nevybité statické elektřiny. Netuším jestli to je účel nebo není, ale celý zvuk THE BERZERKER je řádně zbustrovaný. Hodně nakřápnutý je i kopák, který spolu s rytmičákem tvoří základ podivného zvuku, který se ale k celé smečce celkem hodí. Nasazení je parádní, Luke Kenny se svými kumpány budí dojem nenažraných lvů, které vypustili z klece ve kvalitně vybaveném uzenářství. Čím dál tím více mám pocit, že podivný zvuk není chybou, ale účelem a k extrémnímu počasí se jejich neméně extrémní set celkem i hodí. Příjemným tlumidlem v programu jsou sliční náladotvůrci SWALLOW THE SUN a před těmi již samozřejmě přešlapuje natěšená a rozmočená Martinka.

SWALLOW THE SUN se na rozdíl od NOVEMBRE poprali s hracím časem znamenitě. Ano, hráli sice „až“ před pátou, nicméně jim náladu zase mohlo kazit daleko nepříznivější počasí. Aktuální desku „Hope“ bych zařadila mezi absolutní špičku. Z ní jsme se dočkali jedné z nejpovedenějších skladeb „Don´t Fall Asleep (Horror Pt. 2)“. Škoda jen počátečního zvuku, hlavně slabého vokálu ze začátku skladby. Starší tvorbu připomněly zejména „Out Of This Gloomy Light“ a „Swallow“, které se objevily již na demu z roku 2003. Velkou radost mi také Finové udělali skladbou „The Ship“ (a pravděpodobně nejen mně, vezmeme-li v potaz youtube a internetové diskuze). Jestliže tedy byli NOVEMBRE nepřesvědčiví, SWALLOW THE SUN ukázali, jakže to má vypadat. Melancholie, posmutnělost, hloubka… daleko lepší a opravdovější, než jsem si troufla předpokládat. Vymezených 40 minut si očividně užívali jak fanoušci, tak kapela sama. Skvělý koncert a příjemně lidsky působící muzikanti. A mimochodem, to logo je nádherné. Další z mých TOP.

Intro mixnuté z Barbara Conana a novodobého kinohitu 300 ako štart snáď najbrutálnejšieho koncertu, aký sme tento rok v Josefove zažili. DESPISED ICON z Montrealu, vlajková loď moderného deathcoru valcovali a ničili všetko, čo im prišlo do cesty. Neskutočne prísny diktát tučných gitarových stien, revu dvoch spevákov a zdrvujúcich aranžmánov postavených na dokonalom mixe amerického brutal deathu a chytľavého hácéčka. S prehľadom dali zabudnúť na veľmi podarený koncert svojich kamarátov z ALL SHALL PERISH, jednoducho a jasne nadchli tých vôbec nie málo mladých, pekne oblečených fanúšikov s dierami v ušiach, ktorí prišli na Brutal najmä kvôli nim.

Z krajiny, kde muži sú muži a ženy sú muži... vtipnú kašu pojedli páni zo SOILWORK pri zostavovaní svojho aktuálneho koncertného intra. Veselý a kvalitný bol celý ich set, hoci vynechali viaceré zaručené hity a sústredili sa najmä na svoj nový album „Sworn To A Great Divide“. Speedovi to spievalo fantasticky, kapela okolo neho hobľovala jedna radosť. Švédi v žiadnom prípade nesklamali, no zároveň ani nijak zvlášť nenadchli. Írske zástavy na pódiu - pre viacerých návštevníkov znamenie, že sa blíži koncert ich najobľúbenejšej kapely. PRIMORDIAL to do nás napálili hneď na úvod s výbornou „Empire Falls“. Hutný, čistý zvuk, dokonale spievajúci, vynikajúci frontman Nemtheanga, krásne, emotívne, košaté keltské hymny (nechýbala „Coffin Ships“ a z nového albumu tiež „As Rome Burns“ a „Heathen Tribes“) – myslím, že nielen pre mňa jeden z absolútnych vrcholov festivalu.

Ano, ano, jeden z vrcholů určitě, byť onou absolutností si nejsem tak jist. Ale pojďme dál. Navzdory všem očekáváním jsem od setu smrťácké legendy ENTOMBED jaksi nedostal přesně to, co jsem očekával - totiž excelentní nátěr ze staré školy. Čtveřice seveřanů mi připadala jaksi ukolébaná svým hrubozrnným death metalem, který jakoby před sebou valila bez okázalejšího zájmu pořád dál, furt a pryč, až do úplného konce. Pravda, obviňování z nezájmu samozřejmě není vůbec na místě (Lars Göran Petrov s řídnoucí hřívou například řádil opravdu poctivě), nicméně onen pocit, že je všechno v absolutním pořádku, jsem prostě z vystoupení švédských vlků neměl. A jako kdyby mi generační nástupci z BEHEMOTH chtěli vzápětí dát za pravdu, rozbalili to na NS se skutečně bestiálním nasazením, jež do přihlížejícího davu pumpovalo o to víc, oč se zdejší zvuk znovu podařilo usadit do těch správných kolejí. Jak je zvykem precizního Nergala a spol., všechno (včetně válečného malování) bylo do puntíku vycizelované, syrově brutální death metalové mordy hrozily zbořením celé zvukové aparatury (výtečná „At The Left Hand Ov God“ k tomu měla úplně nejblíž), takže nejhlušší okamžik vystoupení Poláků bych hledal přesně tam, kde nejspíš být neměl. Ano, hostující Big Boss a s ním poklona MASTER´S HAMMER a jejich „Jámě pekel“, tohle spojení prostě nezafungovalo, obzvláště když se šéf ROOTu neobešel bez textového taháku. Jinak ale maximální spokojenost.

Dalším skvělým koncertem, a pro mnohé také překvapením festivalu, se stala ANATHEMA (která nakonec oslovila i ty, kdo ji ze začátku nazývali „uspáváním velryb“). Lidí pod pódiem bylo tolik, že téměř nemám tušení, kde se vzali. Les rukou, sborově zpívané refrény a optimisticky naladěný dav, který reagoval na sebemenší podnět. Hity, které zaznít prostě musely, zazněly - „A Dying Wish“, či skvělá „Fragile Dreams“ (myslela jsem, že se někteří snad štěstím zhroutí). Očividně velký úspěch sklidil také duet „A Natural Disaster“. Playlist pak doplnila „Empty“, „Sleepless“, „Closer“ nebo „Deep“. Jako ozvláštnění posloužil cover  „Orion“ od METALLICY. Ačkoliv se zdá (více než to), že ANATHEMA stagnuje, přece jen poslední plnohodnotné album „A Natural Disaster“ (žádné DVD nebo Best of) vydala již před pěti lety, vdechla Brutal Assaultu lehkost, svěžest a nadhled.  Vše působilo příjemně, nenuceně, lidsky. Skvělá volba na páteční večer.

A já musím jen souhlasit. Nástup tklivého impéria byl velkolepý i bez velkých gest. Parádní zvuk a výběr skladeb mě nenechal chladným a nechal zavzpomínat na všechno, co jsem s těmito pány v uších prožil. Jednoznačně nejměkčí set večera zatlačil všechny kapely, které hrály před ANATHEMMOU, do pozadí, ze scény tryskaly ryzí emoce v notách a doom rockoví popíci dokázali elegantně rozervat hrudní koš, aby se dostali přímo k srdci. Pokud jsem něco nečekal, tak to, že se mi při setu ANATHEMY podlomí kolena a zvlhnou oči. Ještě v půli setu CRADLE OF FILTH jsem se vzpamatovával z nirvány, takže pro jistotu předávám slovo Louisovi ...

... s nímž na řadu přichází možná nejkontroverznější kapela večera. On však, nedotčen oblíbeným trendem dneška, podle nějž každý jen trochu rozumný posluchač věcí metalových už dávno nad CRADLE OF FILTH zlomil hůl a při vyslovení jejich jména se jen potutelně usmívá, se na vystoupení těchhle šesti Angličanů (s jedním Čechem v zádech) vážně těšil. Vampýří smečka na sebe nechala čekat přece jen poněkud déle, než bylo ve festivalových podmínkách nutno a zdrávo, nicméně mistrně namixovaným setem, za celkem solidního zvuku (přestože opět na NS), člověka téměř donutila na tenhle „faul“ jaksi pozapomenout. Hrálo se totiž podle „Best Of“ scénáře, který snad nikoho, kdo by dejme tomu na kapelu nechodil pravidelně týden co týden, nemohl nebavit. Průřez napříč diskografií se věnoval těm nejsvětlejším okamžikům (namátkou „The Principle Of Evil Made Flesh“, The Forest Whispers My Name, „Dusk And Her Embrace“, „Cruelty Brought Thee Orchids“, „Her Ghost In The Fog“, „Born In A Burial Gown“, „Gilded C***“ či „Dirge Inferno“) a navzdory mírnému Daniho ujíždění to bylo opravdu výborné představení, jemuž nescházela ani poněkud nečekaně zvolená plachta s logem alba „Damnation And A Day“ a samozřejmě ani znamenitý výkon ostře sledovaného Martina „Marthuse“ Škaroupky za bicí baterií.

Při nástupu NEUROSIS jsem už zas pln síly a mohu hrdě čelit nemilosrdné masáži smyslů, kterou připravili. Promítací panel je vypnut, za kapelou je připravené obrovské plátno na projekci, kterou startuje opus „Given“. Tito pánové jdou jednoznačně také po tom jednom cíly, zadupat přihlížející do země a na jejich torzech postavit psychiatrický pavilón pro mozky, které se dotkly nekonečna. Jejich set lze označit za hrubý, krutý, ale i zvráceně něžný a milosrdný. Představte si, že vám někdo uloží do mozku nálož dynamitu a stiskne červené tlačítko. Exploze pak trvá téměř hodinu a je ještě intenzivnější, než váš nejlepší orgasmus. Já si pro jistotu příště přidrátuju napevno spodní čelist, neboť mi plandala téměř po celý set někde u kolen.
Pro milovníky faktů, playlist:
Given
End Of The Road
Distill
Water Is Not Enough
Left to Wander
Stones

Norským 1349 zřejmě nebylo vysvětleno pravidlo, že v kempu i v areálu je zakázáno rozdělávání ohňů. Po ohnivém příchodu začíná peklo. Ubíjející klepačka, ve které nedokážu identifikovat téměř vůbec nic mě na chvilku zahání na lavičku náhradníků. I přes rozmáhající se deštík si však nenechávám ujít druhé vystoupení CEPHALIC CARNAGE. Je vidět, že ani páni nejsou unaveni a servírují do zbývajícího davu vystoupení, na které se vyplatilo počkat. Mnohem barevnější vtipnější set shrnuje celý páteční den, bránice mi od smíchu bolí, když CEPHALIC parodují BEHEMOTH. Počkat do konce se vyplatilo i díky MALIGNANT TUMOUR – chlapácký crust’n’roll s typickým přehledem a nadhledem vybalil své přímočaré hotové pecky o kterých se snad ani nedá říci, že mají tah na bránu. Žádná brána totiž v jejich přítomnosti nezůstane stát na místě, zcela jistě vyskočí z trávníku a začne bujaře pogovat. Hlavně se s tím nesrat, tady se hraje ten pravej trůmetál. Jejich letošní vystoupení na Obscene Extreme se mi sice líbilo o ždibec víc, ale zcela jistě na tom nese vinu i únava, která byla  při jejich setu již stěží snesitelná, nicméně mohu hrdě říci, že mě těch šestnáct hodin metalu nepoložilo.

autoři: RIP, Tears Of Death, Rudi, Louis